Projev primátora statutárního města Olomouce, Antonína Staňka, u příležitosti státního svátku České republiky přednesený 27. října 2015 před slavnostním koncertem Moravské filharmonie Olomouc v sále Reduta:
Vážené dámy a pánové, vážení hosté,
stalo se již tradicí, že si společně s Moravskou filharmonií Olomouc, připomínáme jeden 
z našich nejvýznamnějších státních svátků: 28. říjen – Den vzniku samostatného československého státu. 

28. říjen 1918 je pro nás Olomoučany významný hned dvakrát. V Olomouci, dosud navenek německém městě, znamenal tento den nejen fakt, že monarchii nahradila demokratická republika, ale také se tímto dnem započal postupný převod politické a autonomní správy města Olomouce z německých do českých rukou.

Historikové v souvislosti s tímto dnem zaznamenali: „V pondělí 28. října 1918 byl v Olomouci klid. Ve městě se nevědělo ani o epizodě, která se stala toho dne v nedalekých Dolanech, kdy se tamější poštmistr Rudolf Caha dověděl o Andrássyho kapitulační nótě, načež zatřel fermežovou barvou rakouského dvojhlavého orla na svém úřadě a provolal samostatnost českého národa. Vlastní zpráva o vyhlášení samostatného československého státu se do Olomouce dostala až v pozdních večerních hodinách.“

Předseda Okresního národního výboru, doktor práv Richard Fischer, vyvěsil v úterý 
29. října 1918 po sedmé hodině ranní na svém domě prapor ve slovanských barvách. Následně nastalo jednání o převzetí moci. Vlastní oslavy vzniku samostatného státu proběhly až 3. listopadu a další události pak následovaly: 11. listopadu 1918 abdikoval poslední rakousko-uherský starosta Karl Brandhuber. Dne 16. listopadu 1918 byl do funkce vládního komisaře potvrzen dosavadní předseda Okresního národního výboru Richard Fischer. Den na to 17. listopadu 1918 se konala první schůze správní komise, na níž došlo k oficiálnímu převzetí městské správy a za doprovodu fanfár ze Smetanovy Libuše, jež byly vytrubovány na radniční věži, prohlásil vládní komisař Fischer, že vůlí Národního výboru a československé vlády byla správní komise pověřena převzít politickou a autonomní správu královského hlavního města Olomouce. 

Převzetím olomoucké radnice správní komisí byla sice splněna dlouholetá naděje českého obyvatelstva na získání města, nicméně na prvního českého starostu si město muselo ještě několik měsíců počkat. Teprve v následujícím roce 15. června 1919 se uskutečnily první volby do městských a obecních zastupitelstev v samostatném státě. Na první povolební schůzi městského zastupitelstva byl po pěti německých starostech zvolen prvním českým starostou Olomouce doktor práv Karel Mareš, jenž svůj úřad převzal 6. září 1919. 

V letošním roce si Den vzniku samostatného československého státu připomínáme již po sedmadevadesáté. Od chvíle, kdy se podařilo prosadit myšlenku obecní samosprávy jako jednoho ze základních principů státu, se v čele našeho města vystřídali 24 starostové, vládní komisaři, předsedové Městských národních výborů a primátoři, kteří společně se stovkami zastupitelů zanechali výraznou stopu na tváři tohoto města. 

V předvečer státního svátku České republiky se tak nabízí otázka, zda je co slavit i z pohledu našeho města. Jsem přesvědčen, že je. Vždyť již dnes můžeme kolem sebe vidět, že se v Olomouci udělalo mnoho dobrého. K tomu, abychom mohli být na své město hrdí, je třeba se na něj umět dívat bez přehnaného pesimismu, lhostejnosti a rezignace. Přestaňme dnešní stav pouze hanit, pomlouvat a shazovat. Nepodléhejme dobovému folklóru, že čím nemilosrdněji všechno kritizujeme, tím se sami stáváme lepšími. Nemusíme se na své město dívat přes růžové brýle, ale bude stačit, když uplatníme střízlivou racionalitou. Nemálo Olomoučanů oprávněně ovládají pocity nespokojenosti, na druhé straně však návštěvníci našeho města z domova i zahraničí o něm hovoří stále častěji s úctou a respektem. 

Vím, že platí úsloví o tom, že doma nikdo není prorokem, ale prosím, nepodléhejme malověrnosti a špatné náladě. Nepodléhejme ani planým slibům o tom, že vše se dá jednoduše a snadno vyřešit. Zachovávejme si zdravý rozum a nadhled, protože jednoduchá řešení neexistují. Ne každá revoluční změna musí být zákonitě lepší než postupná a tím někdy i zdlouhavá reforma. Vždyť máme cizí i vlastní historické zkušenosti s diktátory, kteří spolu se sliby o blahu přinášeli zkázu, deziluzi, všeobecný úpadek a zmatek. Naší snahou musí být poučení se z chyb druhých a pracovat – pokud možná – s co nejmenšími chybami vlastními. Vždyť nikdo není dokonalý, a kdo tvrdí, že je, nemluví pravdu nebo vůbec neví, 
o čem mluví. 

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a přeji nám všem hodně sil a optimismu pokračovat v odkazu našich předků, tak aby bylo co předat dalším generacím.

Antonín Staněk