V Olomouci byly letošní komunální volby svým způsobem jedinečné, protože se poprvé v novodobé historii volilo v rámci jednoho volebního obvodu a skončilo tak letité dělení města do pěti (dokonce šesti v roce 1998) volebních obvodů. Tato novinka přináší do olomouckých voleb řadu změn, ať už kladných v podobě možnosti vybírat si svého kandidáta na primátora ve všech částech města, ale i záporných v případě nepraktické velikosti hlasovacího lístku. Letošní volby však mají ještě jeden zajímavý moment – konaly se v období blízkém 95. výročí od data, kdy byl prvním českým starostou města zvolen sociální demokrat JUDr. Karel Mareš. Ten vzešel z komunálních voleb konaných v roce 1919 podle zákona č. 75/1919 Sb. z. a n., kterým se vydává řád volení v obcích republiky Československé. Ten ve srovnání s dnešní právní úpravou obsahoval řadu kuriozit. Pojďme se proto na některé z nich podívat a přibližme si, jak probíhaly komunální volby téměř před sto lety.

První z řady rozdílů oproti letošním volbám najdeme již v případě doby, kdy mohou lidé volit. Dnes tradičně volíme ve dvou dnech (pátek a sobota), avšak před 95 lety bychom mohli k volbám jen v neděli od osmé hodiny ranní (hodinu uzavření volební místnosti stanovoval nadřazený úřad). Kurióznější je však omezení, kterým bylo tehdy zakázáno v den voleb a den před tímto dnem (sobota a neděle) v obci prodávat nebo podávat alkoholické nápoje. Snad nejzajímavějším momentem bylo, že v roce 1919 bychom se zřejmě nikdy nesetkali s tak nízkou volební účastí, kterou zažíváme v komunálních volbách po roce 1989. To bylo dáno především faktem, že existovala tzv. volební povinnost (osvobozeni od ní byli například lékaři, osoby starší 70 let, nemocní apod.) a dokonce se ukládala povinnost zaměstnavatelům, aby v den voleb úpravou služeb umožnili svým zaměstnancům zúčastnit se voleb. Neúčast u voleb bez řádné omluvy se trestala pokutou od 20 do 500 korun nebo až vězením od 24 hodin do jednoho měsíce. Proč takový „nátlak“ (v řadě evropských zemí tento model funguje dodnes) na volební účast? Tehdejší ústavní soudci měli jasnou odpověď: má-li vedení obce reprezentovat její obyvatele, musí být zvoleno co nejreprezentativnějším počtem těchto obyvatel. To je ideální stav, který bychom si přáli i dnes, avšak už nespoléháme na „bič“ v podobě pokut a hrozby vězení, ale spíše na zájem občanů o veřejné dění.

Řadu zajímavostí bychom našli nejen v úpravě podmínek pro úspěšný průběh voleb, ale také v tom, kdo mohl být vůbec volen. Na tehdejší kandidátní listině bychom například nenašli nikoho mladšího 26 let. A co se dělo tehdy, byli-li do obecní, případně městské, rady zvoleni manželé, rodiče a děti nebo sourozenci? To bylo nepřípustné, a pokud se nedohodli, zákon stanovil jasný návod. Členství v radě pozbýval ten mladší a v případě stejného stáří, rozhodovala demokracie, tedy los.

Tolik jen několik zajímavostí z volebního „příběhu“, na jehož konci bylo první olomoucké zastupitelstvo zvolené v samostatném Československu a první český primátor.

Mgr. Filip Žáček (autor je právník a předseda klubu zastupitelů ČSSD)

FOTO: Státní okresní archiv v Olomouci

Filip Žáček: Jak se volil první český olomoucký primátor